Obsah

Dny přátelství v Obertraublingu

Mňam!

Ve středu 18. 3. 2015 v 6 hodin ráno jsme si, dvacet čtyři žáků a 4 učitelé, dali sraz na vlakovéá nádraží v Dobřanech. A proč? Protože jsme se vydali do Německa! Naše cesta do Obertraublingu trvala zhruba 4 hodiny. Přestupovali jsme jen v Plzni a Regensburgu. V Obertraublingu na nádraží jsme se setkali s našimi partnery a po pár minutách se vydali vstříc Německu. Na začátek nás čekalo krásné přivítání obertraublingským starostou přímo na radnici. Už předem jsme byli rozděleni do dvou skupin, jedna šla péct preclíky a druhá šla na oběd, kde jsme se dosyta najedli špagetami. Pak se obě skupiny vyměnily a naše skupina šla péci preclíky. Pekli jsme je v pekárně, kde nám pekař ukázal, jak se připraví těsto. Potom všem ukázal, jak se preclíky vyrábí a pečou. A řeknu vám, není to zase tak jednoduché. A co jsme si napekli, to jsme si také snědli. Pak jsme vyrazili do školy, která byla opravdu fantastická! Zde pro nás byly připravené aktivity v němčině a češtině. Když si nás vyzvedli rodiče, jeli jsme domů, kde jsme se ubytovali. (Adam, 7.B )

(pokračování na str. 3)

1

Jednání Senátu 6. 3. 2015

Přítomni: Matyáš Vaněk a Jakub Jílek, 4.A, Daniel Noska a Kateřina Fialová, 4.B, Michal Žemlička a Adam Černý, 4.C, Barbora Blechová a Viktorie Khásová, 5.B, Vlastimil Pech, 5.C, Anna Bromová a Aneta Vozárová, 6.A, Šimon Mertl a Patrik Mach, 6.C, Erika Hessová a Martina Vébrová, 7.A, Adam Pokorný a Ondra Macko, 7.B, Václav Strejc a Sára Ženíšková, 8.A, Jana Šístková, 9.A, Kristýna Flaksová a Ondřej Šlehofer, 9.B, Mgr. Jitka Netolická, Mgr. Naděžda Vlasáková, Mgr. Jaroslav Šedivý, Bc. Jan Hajšman

Program:

1) Velikonoce v pohybu - upřesňovali jsme si podrobnosti ohledně počtu družstev na fotbal. Mezi jednotlivými turnaji budou taneční vystoupení. Dalším sportem je vybíjená, které se budou účastnit jen dvě třídy po devíti lidech. Tato akce se bude konat 1. 4. 2015.

2) Suvenýry do Slovinska - Senát dostal za úkol vybrat ze šesti věcí na seznamu dvě, které by se mohly vézt do Slovinska. Na seznamu byly dvě propisky, jojo, frisbee, pastelky a led svítilna.

3) Adopce - na kontě máme už 4.727 Kč. Rádi bychom poděkovali sourozencům Brožkovým, kteří spolu se svým otcem přispěli částkou 1.600 Kč.

4) Německo – byli jsme seznámeni s programem, který bude v Německu prožívat 24 našich přihlášených dětí; např. jsme se dozvěděli, že budou péct bavorské preclíky. Výměnný zájezd se koná 18. – 20. 3. 2015.

5) Aréna: nebylo předloženo žádné téma ze strany žáků. Pan ředitel nám sdělil toto:

a) V některých třídách z druhého stupně se netřídí odpad. Tímto bychom chtěli požádat třídy, aby začali recyklovat odpad. Byli určeni dva senátoři - Jana Šístková a Adam Pokorný, kteří zkontrolují stav košů v jednotlivých třídách a jestli tam vůbec jsou. V brzké době bude škola vybavena novými koši na tříděný odpad.

b) O jarních prázdninách se v některých třídách měnilo lino. V šatně se v létě vybourá strop a udělá se nový. Příští rok bude šatna tam, jak byla před havárií. Také nám pan ředitel říkal, že se bude měnit o velkých prázdninách nábytek (lavice, židle, tabule, skříně ...)

c) Pan ředitel nám také doporučil, abychom se šli podívat na obnovený lesopark Martinský vrch, jsou tam nově udělané cestičky, mosty, kamenné srdce, podium a spousta nových zajímavých věcí.

6) Suvenýry do Slovinska - rozhodnutí: Senát rozhodl, že do Slovinska se povezou led svítilny a frisbee, podle toho, co bude v tiskárně k dispozici.

Příští jednání 17. 4. 2015. (Janina, 9.A)

 

Arbeit macht frei

Dne 2. března 2015 se žáci osmého a devátého ročníku jeli podívat do města a bývalého shromažďovacího tábora Terezín. Byl to docela divný pocit jít přesně tam, kde tenkrát chodili vězni.

Brzy ráno jsme měli sraz před budovou 2. stupně, odkud jsme pak odjížděli autobusem do Terezína. Cesta trvala okolo 3 hodin. Hned jak jsme přijeli do města, viděli jsme Malou pevnost. Vystoupili jsme a šli do Muzea ghetta, kde bývala škola pro děti, podívat se na film, který byl natočen v Terezíně jako taková reklama. Ve filmu vypadal Terezín jako příjemné poklidné městečko, kde jsou všichni spokojeni, ale ve skutečnosti to tak nebylo. Film natočili nacisti, aby ti, kteří tam měli jít, nevěděli, co je čeká. Z Terezína se poté transportovali Židé do koncentračních táborů. Terezínem prošlo kolem 150 000 vězňů, a z toho přežily pouhé 3000. Po zhlédnutí filmu jsme se rozdělili do dvou skupinek a procházeli město. Šli jsme se kouknout do márnice, kde jsme mohli vidět obřadní síně, popel z koncentračních táborů, kočáry a rakve. Rakve byly obyčejné prkenné bedny, nijak se nepodobaly těm dnešním černým nalakovaným rakvím. Obřadní síň sloužila k rozloučení se s mrtvým. Obřadní síně tam byly dvě, křesťanská a židovská. Poté jsme mohli vidět vězeňské pokoje. Nejdříve jsme viděli jen takové napodobeniny, ale viděli jsme originály z Malé pevnosti. Také jsme se mohli jít kouknout, jak vypadalo lepší ubytování. Nestěžujte si, že máte malý pokoj, protože oni měli pokoj dlouhý 2,5 metrů a široký tak 1 metr. Tam byly na zdi „postele“ a také tam byly „palandy“ o délce 1m a šířce 50 cm. A takto vypadalo lepší ubytování, ve kde bydlelo třeba pět lidí. Pak jsme mohli vidět jakousi modlitebnu. Obvykle to byla stodola nebo stará kůlna.

Následoval rozchod a sraz byl později opět v muzeu. Tam jsme mohli vidět dokument - rozhovor s pamětníky, kteří vyprávěli o transportech. Každý vězeň měl právo na 50 kg zavazadlo. A šlo se pěšky až do Terezína. Muži museli povinně po svých, pro ženy s dětmi mohlo přijet auto, ale pokud nikdo nepřišel, ty matky a jejich malé děti šly také po svých. Pak jsme měli krátkou práci ve skupinách. Poté jsme konečně šli na místo, kde se to všechno odehrávalo. Malá pevnost. Malou pevnost nechal postavit syn Marie Terezie Josef II. Nejdříve jsme se šli podívat na pomníky mrtvých, kde bylo zhruba 30 000 obětí. Mezi pomníky je obrovský dřevěný kříž a úplně vzadu židovská hvězda. No, a teď se šlo na prohlídku pevnosti samotné. Hned na začátku byly všemožné pošty apod. Nepamatuji si to přesně, vše tam bylo psáno v němčině. Majitel tábora tam všude chtěl plynové komory, ale naštěstí mu to nebylo schváleno. A najednou se před námi objevila brána a na ní bylo německy napsáno „Práce osvobozuje“. Pak jsme si šli prohlédnout pokoje, kde byla dlouhá palanda, na kterou se mělo vejít třeba 150 vězňů. Jenže pak následovaly ty nejhorší cely. Samotky. Samotky byly očíslované, některé měly malinké okýnko, aby tam šlo trochu světla, ale zbylé byly úplně tmavé. Jedna ze samotek (jednička) byla osvětlena z důvodu památky na jednoho vězně ze Sýrie, který tam byl držen s okovy přidělanými ke zdi tři roky. Za tu dobu oslepl, dostal tuberkulózu kostí a plic a nakonec se i zbláznil. Když byla zjištěna nemoc, byl převezen do terezínské nemocnice, kde ho drželi při životě půl roku. Proto je jednička nyní osvětlena. Pak jsme si mohli projít úzkou, nízkou uličkou, která měla být 0,5 km dlouhá, ale všem přišlo, že byla delší. Když jsme z ní vyšli, mohli jsme vidět šibenici a také sprchy. Sprchy fungovaly takto: ženy = teplá voda, muži = studená voda, Židi a samotky = žádná voda. Za těch pět minut, co se jednou za měsíc sprchovali, se jim dezinfikovalo oblečení. Když bylo oblečení vyčištěno, lidé si na čerstvě umytou mokrou kůži museli obléct ty mokré obleky plné všelijakých chemikálií. A to dezinfikování bylo téměř k ničemu, protože se postele nesměly čistit. Takže šli z čistého do špinavého. Pak jsme mohli vidět umývárny, které se nevyužívaly. Byly postaveny jen kvůli tomu filmu.

Asi každý z nás odjížděl a přemýšlel, jak je možné, že tohle vůbec někdo dopustil, že se takto mohli chovat lidé. Kde se brala v lidech síla přežít? Návštěvu Terezína doporučuji. (Sári, 8.A)

 

Terezín podruhé

Žáci osmého a devátého ročníku se 2. března 2015 vydali na dějepisnou výpravu do Terezína. V 6:45 vyjel autobus plný natěšených žáků od školy směr Terezín. V autobuse jsme většinou pospávali anebo jsme se bavili se spolusedícím. Na místo dorazil autobus kolem deváté hodiny a v devět nám začínal program. Program byl následující: Muzeum ghetta (úvodní přednáška, prohlídka bývalého ghetta a expozice Muzea ghetta), workshop – Efekt přihlížejícího, prohlídka bývalé věznice v Malé pevnosti s průvodcem. Výprava se všem líbila, přestože byla velmi dlouhá. Cestou zpátky jsme se zastavili v McDonald´s, a když si každý koupil to, co chtěl, sedl si a jedl. Tak jsme se dozvěděli, že se nám autobus porouchal, a čekali jsme skoro hodinu na jiný autobus místo toho rozbitého. Předpokládaný návrat byl kolem 19:30, ale přijeli jsme později. (Janina, 9.A)

 

5. badatelská exkurze do Regensburgu a Kolovče (Regiopopulár)

aneb Schody, schody, řeka, řeka, schody…

2. března 2015 se skupinka žáků naší školy sešla před budovou ZŠ, aby odjela autobusem do Německa. Šlo o další badatelskou exkurzi. V autobuse už na nás čekali naši vrstevníci z Letin. Pro žáky ze Zbůchu jsme museli dojet. Po naložení všech zavazadel a žáků se autobus rozjel směr automobilka BMW Regensburg. Cesta autobusem byla vcelku nudná, hlavně proto, že jsme museli (všichni dobřanští) sedět za sebou. A jak si asi chcete povídat, když sedíte v řadě? No, nicméně jsme cestu překousli. Ještě před prohlídkou automobilky jsme měli naplánovaný „výlet“ na zříceninu hradu Donaustauf. Dříve než jsme se vydali k zřícenině, padl návrh, že bychom mohli zajít (bychom se mohli vyšplhat) na Walhallu, která se nachází kousek od zříceniny hradu. A tak jsme teda jeli. Když jsme vylezli z autobusu, neměli jsme zas tak velkou chuť šplhat se někam do kopce v zimě a dešti k nějakému rádoby Pantheonu. Ale nedalo se nic dělat. Po úmorném šplhání se všichni rozběhli k výhledu na Dunaj. Všichni byli z řeky úplně ohromeni. Jako kdyby nikdy neviděli řeku. A to se už dostáváme k nadpisu, protože celé dva dny byly schody a řeka. Kam jste šli, tam byly buď schody, nebo řeka. No tak, Walhallu bychom měli. Jelo se na Donaustauf. Neboli další šplhání na další kopec. A co jsme viděli, když jsme se dostali až nahoru? Řeku, překvapivě. No, po těchto dvou výletech jsme měli dost. Na nějakou automobilku jsme vůbec neměli chuť.

Po obědě v Ikea jsme konečně dojeli k BMW. Než nás vůbec pustili alespoň na recepci, abychom nestáli v zimě, museli jsme si počkat, než se vytrousí snad všichni zaměstnanci. Strávili jsme tam tak čtvrt hodiny. Když nás už konečně pustili, dostali jsme sluchátka a ani ne moc hezkou průvodkyni. A vydali jsme se na úmornou tříhodinovou prohlídku. A aby toho nebylo málo, výklad byl v angličtině. Už jsme ani nevnímali. Ještě před prohlídkou nás rozdělili na dvě skupiny: Na ty, kteří jsou v angličtině celkem zdatní, a na ty, kteří angličtinu moc dobře neovládají. Naše skupina (ti „lepší“) šla jako první. Druhá skupina šla kousek za námi. Nás „vedl“ pan učitel ze Zbůchu a druhou skupinu paní učitelka Hlaváčová. Ta své skupině začala velmi brzy překládat slova průvodkyně. Když jsme zjistili, že druhá skupina je za námi, naladili jsme si jejich frekvenci a poslouchali výklad hezky v češtině. Mezi jednotlivými halami jsme se pohybovali pomocí autobusu. To bylo asi druhé nejlepší z prohlídky. Nejlepší bylo posezení v pohodlných autosedačkách. Tam nám pustili film (v angličtině) a donesli vodu. Hned vedle za sklem barvila robotická ramena auta. To bylo samozřejmě mnohem zajímavější než nějaký film o výrobě auta.

Konečně jsme se dostali do hostelu. Večeře nic moc, takže bychom šli všichni spát hladoví, protože poslední jídlo byl oběd v Ikea. Ten byl sice vynikající (řízek, co víc dodat), ale než jsme si vůbec mohli objednat, museli jsme čekat, až naše česká průvodkyně doběhne do bankomatu pro hotovost, protože v Ikea nebrali karty. Asi si dovedete představit, jak jsme se cítili, když jsme měli za sebou absolvování dvou výšlapů a museli jsme čekat v místnosti plné lidí, kteří měli plné talíře jídla. No, to bylo prostě strašné (ale stane se). Tak a vrátíme se na ubytovnu. Když jsme se najedli svačin (ta večeře se fakt jíst nedala), šli jsme spát. Další den už byl lepší. Nevím, jestli to bylo tím, že jsme byli vyspalí a plní energie. Takže po snídani, ta byla velmi dobrá, jsme se sbalili, „naházeli“ věci do autobusu a vydali se na prohlídku města. Prohlídka byla zase v angličtině, ale průvodkyně měla „pěknou“ angličtinu. Takže jsme jí s občasnou pomocí paní učitelky Hlaváčové rozuměli. Na závěr prohlídky jsme si šli sednout do cukrárny. Dostali jsme na výběr mezi čajem, cafe latte nebo capuccinem. Ještě jsme dostali zákusek. Buď malinový, nebo borůvkový koláč. Obojí bylo vynikající. Poté jsme se už vydali autobusem zpět do naší země.

Cesta celkem ubíhala. Na Folmavě jsme měli oběd v Lesní chatě. Ten byl také vynikající. Vevnitř byla všude vycpaná zvířata. Seděli jsme v prosklené terase, takže jsme měli výhled ven. První chod byla polévka. Konečně. Nikde v Německu jsme nedostali polévku. Tohle byl vývar, jen potřeboval trochu dosolit a dopepřit, ale byl vynikající. Poté jsme ochutnali grilované kuře s bramborovou kaší. Všichni jsme se přecpali. Marně jsme čekali na dezert. Ale stejně bychom ho do sebe nedostali. Po obědě jsme dojeli do Kolovče, do Muzea techniky a řemesel. Tam jsme se znovu rozdělili do dvou skupin. Šli jsme se podívat do hrnčířské dílny. Ukázali nám, jak se vyrábí keramika. Bylo úžasné sledovat, jak se z hroudy hlíny stává džbánek. Pak jsme šli na prohlídku muzea. Koukli jsme se do staré pekárny, hospody, k dentistovi atd. A už nás čekala jen cesta domů. První den nebyl nejlepší. Druhý byl už lepší, takže bych celý výlet zhodnotil tak na průměr. Ale kdybyste náhodou jeli do Regensburgu, určitě nezapomeňte navštívit regensburgskou katedrálu. (Vojta, 8.A)

Hakuna matata

V pondělí 16. 3. byl cestopisný pořad Život pod Kilimandžárem. Cesta manželů Špillarových byla zajímavá hlavně proto, že je málem přepadli. Všechny to velmi bavilo. Celý pořad trval necelé dvě hodiny, byl plný fotografií a povídání. Dozvěděli jsme se mnoho nového, celkám nás to bavilo, asi až na žáky 8. a 9. tříd, protože vyrušovali.

Báli jste se někdy na cestách? Paní Špillarová: Tak jestli mám mluvit za sebe, tak já se bojím vždycky, když nejsem někde v baráku ukrytá. V tom stanu se bojím samozřejmě ještě víc. Když říkal Frencis večer, že tam přijdou buvoli, tak jsem si nejdřív myslela, že si dělá legraci, ale když jsme viděli ta lejna, co tam ráno byla okolo, tedy že nám chodili opravdu kolem stanu, tak to nebylo moc příjemný. A navíc tam můžou být v té divočině vlastně všechny šelmy, v Africe může přijít cokoliv. Pan Špillar: Já se teda nebojím, ale faktem je, že když jsem Lenku lákal poprvé do Afriky, trvalo mi dlouho (mnoho let), než jsem ji přesvědčil, aby do Afriky byla ochotná jet. Pak jsem ji přesvědčil, ale měla podmínku, že budeme spát někde v kempech. Souhlasil jsem. Těsně před odjezdem do Afriky jsme šli pro kinofilmy. Prodavač se nás ptal, kam jedeme. Já říkám do Afriky a on si tak zvláštně pohladil hlavu a řekl, že byl taky v Africe. Ukazoval přitom na hlavu, kde bylo vidět, že měl rozseknutý obličej od oka po hlavu až za krk – celkem 60 stehů. Dostal v kempu facku od lvice. Ve stanu. Tak to skoro vypadalo, že s Lenkou nepojedeme, že si to Lenka rozmyslí na poslední chvíli. A jak se to stalo tomu muži? Lvice se zatoulala do kempu a on zřejmě začal chrápat, ona se lekla a plácla po stanu. Jak dlouho jste letěli do Afriky? Do Nairobi - nejdříve se letělo do Istanbulu. To trvá zhruba 3 hodiny a z Istanbulu do Nairobi to  odhaduji tak na 4 - 5 hodin. Ve kterém městě  nebo na kterém místě se vám nejvíce líbilo v Africe? Pan Špillar: Moc hezké město je Kapské město. Co se týká přírody, tak to je složitý. Možná Epupa Falls - ty jsou v severní Africe v Namibii. Epupa Falls jsou na hranicích s Angolou, jedná se o krásnou přírodní oblast. Paní Špillarová: Krásné jsou duny v poušti Kalahari. Afrika je celá krásná. Také to bylo pěkné v Maroku nebo jsem byli nedávno v Etiopii, tam byly hezké hory. Jsou zde dželady - býložravé opice. Krásných míst je v Africe hodně. Říká se, že Afrika je chudý kontinent. Co se týká chudoby, tak Afrika je chudý kontinent, jsou tam ale země, které jsou bohatší. Třeba Botswana je velice bohatá země. Patří k nejbohatším africkým zemím, ale přesto tam žijou lidé v chýších úplně primitivně. Žili tak od pradávna, tak jsou naučení. Když přijdete do města, jsou tam bohatí lidé. Botswana těží zlato, diamanty. A zajímavé je, že mají veškerou zdravotní péči zdarma. Nic nemusí platit. Kterýkoliv vesničan přijde v Botswaně do nemocnice, má veškerá ošetření, nejlepší techniku zadarmo. A pak jsou bohaté země jako třeba Jihoafrická republika. Tam jsou teda bohatí lidé a pak tam jsou  chudí vesničani a ti nic nedostanou, pokud si neplatí pojistky. Ale otázka je, co je to chudoba. Třeba nemají auta, ale jsou spokojenější než my. Byli jsme v Etiopii, to je vlastně jedna z nejchudších zemí, co jsme viděli, a přesto ti lidi se tam na nás všichni smáli a jsou spokojení. V Africe jsou i taková místa, kde je naprostá bída. Když vidíte, že děti pijí vodu z kaluže, že jediný zdroj jídla je nějaké obilí, které se upravuje na 10 způsobů – kaše, placky… Je to velmi jednostranná strava, která pak způsobuje onemocnění! Podle fotografií vám v Africe svítilo sluníčko. Kolik tam bylo stupňů? Jak kde. V Africe může být hodně horko. Vloni v Maroku, když jsme tam přijeli, tak bylo v Marakeši kolem 30 stupňů, a když jsme se vraceli, tak tam najednou bylo 50 stupňů ve stínu. To se prostě nedá ani dýchat. Hodně závisí na tom, jak fouká vítr. Když fouká vítr tři dny ze Sahary, je tam 7 až 40 stupňů. Pak se otočí a začne foukat od oceánu a to je 7 až 20 stupňů. Jakou řečí jste se dorozumívali? Dorozumívali jsme se anglicky, ale zase je to někde potíž, záleží, kdo ty země kolonizoval. Třeba Keňu kolonizovali Britové a tam se mluví anglicky. Tanzánii sice kolonizovali Němci, ale  asi po druhé světové válce vliv Němců upadl, takže se tam také domluvíte anglicky. Ale třeba Maroko kolonizovali Francouzi a tam se mluví francouzsky. Anglicky tam neumí nikdo. Mladí lidi trošku. V Etiopii se ani anglicky nedomluvíte, ale můžete hovořit amharsky. Tak to jste používali ruce nohy :)? Tam jsme měli půjčené auto a měli jsme s sebou řidiče, který mluvil anglicky a amharsky. Ten nám překládal. Ale ani to vám nestačí, když přijedete kamkoli na venkov. Na venkově musíte zase sehnat někoho, kdo mluví amharsky a tou jejich řečí. Pak jsme s sebou vozili v autě dalšího člověka.  Vypadalo to pak tak, že jsme něco řekli anglicky, jeden to přeložil do amharštiny, ten další do domorodého jazyka a zase zpět. Naštěstí jsme se vždy nějak dorozuměli a nikdo nás nezastřelil. Myslím, že jste si všimli, kolik lidí má samopaly. Nemají nic, nemají ani na bederní roušku, ale samopal mají. Dokonce i holky ho měly. Nevím, jak moc tam záleží na lidském životě, ale myslím si, že oni chápou život a smrt jinak. Smrt je tam tak běžná. Děti umírají hladem, v některých oblastech se stále bojuje. Smrt není nic mimořádného. Ve východní Africe se zase hodně užívá svahilština. Svahilština, je umělá řeč, která vznikla smíšením různých řečí, především arabštiny, angličtiny a různých domorodých jazyků. Když by se člověk naučil svahilsky, tak se domluví od Somálska až po severní Mozambik, čili po celém pobřeží východní Afriky. Umím pouze: Džambo džambo sana. To je pozdrav. A pak ještě umím říct, že je vše v pohodě. Hakuna matata. Zaútočilo tam na vás někde nějaké zvíře? Naštěstí ne. Přihodilo se vám něco zvláštního?  Třeba tady, jak jsme vám promítali, tam nám medvěd sebral všechno jídlo. Strhnul ze stromu batohy. Jak se k vám chovali místní lidé? V Keni? Tam to bylo bez problémů. Na vesnicích jsou vesničani spíš zvědaví. To není úplně běžné, aby tam běloši chodili. Děti většinou, když vidí bělocha, tak začnou šíleně ječet. Všichni křičí: Vazungu vazungu vazungu. Znamená to něco jako bělák nebo bělouš. Jakoby volali: Hej ty, bělouši! Hodně jste v ukázce mluvil o slonech. Chtěl byste se na nich svézt? Na africkém slonovi bych asi radši nejezdil, přeci jenom to není slon indický. Nevím, co by tomu říkal, kdybych se na něm chtěl svézt, to by asi nedopadlo dobře. Ani nevím, jestli se to vůbec někomu někde podařilo, aby jezdil na africkém slonovi. Asi Hannibalovi. Také jste hodně pluli na lodích. Bylo vám špatně? Musím zaklepat, že nevolností na lodi netrpím. Jediné, co nám vadilo, bylo strašné horko. Na moři je strašné vedro a loď dhau má jenom jedno veslo. Těžko se na této lodi hledá stín. A když potom jedete celý den a pere do vás slunce… Oni jsou na to zvyklí, my ne. Také mě trošku vyděsilo, že když jsme do lodě nasedli a náš lodivod chytil vítr do plachty, tak usnul. Spal někde vpředu a já jsem si říkala, že teď možná dojedeme až někam do Indie. Jako kdyby měl v hlavě zvonek nebo budík, prostě se najednou vzbudil, rozhlédl se a řekl, že už jsme na místě. Dokázali byste si zvyknout na trvalý pobyt v Africe? Pan Špillar: Určitě. Mně se Afrika moc líbí a dovedu si představit i to, že bych tam bydlel. A proč jste si zrovna tenkrát vybrali Afriku? Pan Špillar: Poprvé jsem byl v Africe v roce 1994, protože to byl takový můj dětský sen. Odmalička jsem jezdil k babičce a dědovi a oni tam měli knížku o putování Emila Holuba po Africe a to se mi hrozně líbilo. Prohlížel jsem si ty obrázky a snil. Dodnes ji  mám schovanou. A když už byly v roce 1994 otevřené hranice a naskytla se možnost jet do Jihoafrické republiky, což bylo vlastně to kudy putoval Emil Holub, tak jsem nezaváhal. Afrika se mi okamžitě zalíbila a rád bych tam (pokud to půjde) několikrát jel. Potřeboval bych tam ještě tak šestkrát jet. Které zvíře z Afriky byste si chtěli nejvíc vzít? (smích) Pan Špillar: Tak to je jednoznačné. Mně by se líbil gepard. Už jsem o něm stejně přemýšlel, že bych si ho chtěl pořídit domů. Pan Špillarová: Jenomže jestli bude gepard, nebudu já! A Vy? Co byste chtěla domů? Já nechci žádné velké zvíře. Mně by úplně stačil pes. Ale my nemůžeme mít žádné zvíře, protože bychom ho pořád nechávali doma. Byl by to chudák. A co opice? Paní Špillarová: Ne, opice taky ne. Nemám k nim žádný velký vztah. To spíš žirafu, ale ta by se tam nevešla. (Ptali se redaktoři, přepsala Míša, 6.C)

 

Muzeum, náměstí, divadlo a třikrát rozchod

Dne 5. 3. 2015 se naše třída 6.C vydala v rámci občanské výchovy s panem ředitelem Šedivým na exkurzi do Plzně. Jeli jsme vlakem, a tak jsme si museli sami koupit zpáteční jízdenky. Po zakoupení jízdenek nám pan ředitel rozdal pracovní listy do skupin a každý z nás dostal 2 body, které nám během exkurze uděloval nebo ubíral (podle našich vědomostí). Po příjezdu do Plzně nám dal několik otázek na úvod. Naše cesta vedla do muzea. Cestou jsme prošli kolem náměstí, škol a divadla. Měli jsme celkem 3 rozchody. První na náměstí Republiky, druhý v TESCu a třetí jsme měli na nádraží před odchodem domů. Po celou dobu nám pan řeiditel dával otázky na body. Exkurze byla velmi zajímavá, ale i poučná, protože jsme se dozvěděli mnoho nových věcí, pro některé byla novou dovedností i zkušenost, jak si koupit jízdenku. Exkurze se nám moc líbila. (Bára, 6.C)

 

Co se podívat někam jinam?

1Velikonoce máme už za sebou, ale napadlo vás, jak slaví tyto svátky v zahraničí? Najdeme několik shod s našimi zvyky, ale také dost rozdílů. Podíváme se třeba na Slovensko, do Velké Británie, Ruska, Austrálie, Francie, Holandska a Německa.

Na Slovensku se slaví Velikonoce podobně jako u nás, jen po Velikonočním pondělí následuje tzv. odplatné úterý, kdy chodí s pomlázkou děvčata a šlehají kluky.

Ve Velká Británii vznikla tradice - velikonoční zajíček, který schová na zahradě nadílku, a děti ji pak hledají. Děti ve škole vyrábějí zdobené velikonoční kloboučky a k jídlu připravují šunku se zeleninou a brambory.

V Rusku se drží také různé tradice, např. se třikrát políbí na tvář, vajíčka malují jako u nás. Znají také beránka. O svátcích se hodně jí, ale jen studená jídla. Ryby se nesmí. V Rusku ale neznají pomlázku.

Ve Francii, Holandsku i Austrálii to mají hodně podobné, děti také věří na velikonočního zajíčka. Ve Francii uslyšíte každý den zvony, které zvou věřící ke mši. Neuslyšíte je pouze od zeleného čtvrtka do bílé soboty. Francouzi milují čokoládu, a proto jsou obchody zaplaveny čokoládovými vejci a zajíčky.

V Německu se vyrábějí slaměná hnízda, která rodiče schovávají v domě nebo na zahradách a schovávají do nich velikonoční zajíčky, vajíčka a jiné sladkosti. Ráno pak děti chodí a hledají nadílku. Dalším zvykem je velikonoční strom, který je ozdobený vajíčky a jinými ozdůbkami a dobrůtkami. (Dáša, 6.C)

 

Podlavičník - časopis pro lidi školou povinné, začátečníky i pokročilé. Vydává Základní škola v Dobřanech, okres Plzeň – jih, tř. 1. máje 618, PSČ 334 41, tel. 377 970 467, e-mail: jaroslav.sedivy@zs.dobrany.indos.cz. Žákovská redakce: Redakční kroužek pod vedením Mgr. Michaela Hlaváčové: 6.C: Dagmar Brožková, Bára Čížková, Natálie Gawendová, Adéla Nekolová, Linda Rohrhoferová, Michaela Schlehoferová; 7.A: Martin Kops,Viliam Smola; 7.B: Adam Pokorný;8.A: Filip Brada, Vojtěch Kordík,Sára Ženíšková; 8.B:Ctirad Kučera,Michal Hrubý (ilustrátor).Redakční kroužek pod vedením Mgr. Aleny Formánkové: 4.A: Aleš Duchek, Tereza Jandová, Melisa Tomášková; 5.B: Lukáš Gittler, Michal Novák, Filip Umner, Ivana Zrůstková; 5.C: Petra Markusová. ePodlavičník - internetová verze na www.zsdobrany.cz Mgr. Jana Fialová. Editace: Mgr. Jaroslav Šedivý a Mgr. Alena Formánková. Časopis tiskne a sponzorsky podporuje: Prima Press s.r.o., Borská 44, 316 00 Plzeň. Časopis č.7/14/15 předán k tisku 18. 4. 2015. Veškeré příspěvky, dotazy, soutěžní lístky a inzeráty předávejte redaktorům časopisu.