Aktuální počasí

Počasí dnes:

11. 12. 2018

zatazenosesnez

Bude oblačno až zataženo, místy sněhové přeháňky nebo sněžení. Denní teploty 0 až 4°C. Noční teploty -1 až -5°C.

Obsah

 

2. badatelská exkurze

Jizerské hory – Liberec aneb IQ žádné!

Ve dnech 23. a 24. 9. jelo 16 žáků ze tříd 7.A a 7.B na dvoudenní badatelskou exkurzi zaměřenou na techniku. Jelo se ráno, abychom všechno stihli. V autobuse jsme se příliš nebavili, protože s námi jel Zbůch L, žáci z této školy stále křičeli: „Kostka ve skluzu“.

   Když jsme dojeli do Liberce, šli jsme hned na oběd J a potom do IQ LANDIA Liberec (nejlepší z celé exkurze). Bylo tam 11 expozic, např. GEOlab (geologie), Vodní svět, GEO, Živly, TUL (svět nápadů a objevů), Člověk, Sexmisie (+12 J), Věda v domě, Zvuková věž, Češi světu (vynálezy, které dobyly svět) a relaxační prostory (i při odpočinku se dá přemýšlet). Strávili jsme zde asi čtyři hodiny, nejvíce se mi líbil generátor blesků. Zažili jsme také zábavnou show s výbuchy a pokusy s tekutým dusíkem. Potom jsme jeli do našeho paláce, no, paláce, žádná krása to nebyla, ale my s kluky jsme měli nejlepší pokoj ze všech, takže o.k. J. Po zvládnutí šoku z toho všeho (malé a staré, koupelna společná na patře, tak jsme se nemyli) jsme šli do „Obřího sudu“ na večeři a do penzionu. Večerka byla v deset, ale my jsme usnuli ve 2 (nevím, jak na tom byli ostatní).

   Ráno všichni plašili, protože v půl deváté měly být vystěhované a uklizené pokoje. Nasnídali jsme se a jeli do Lázní Libverda. Libverda je lázeňské město mezi Hejnicemi a Novým Městem pod Smrkem. Všichni si zde koupili oplatky, prodávali mnoho druhů (oříškové, čokoládové, …). Potom jsme jeli do Jizerskohorského technického muzea Bílý potok, kde byla výstava letadlových motorů a další věci. Nakonec jsme navštívili Technické muzeum Liberec, kde byly motorky, auta a tramvaje (u těch jsme strávili nejvíce času). Přijeli jsme skoro o hodinu a půl později, ale exkurze se mi líbila.

Martin, 7.A


3. badatelská exkurze

Krušné hory – Drážďany aneb Pět set kilometrů za dva dny

Ve čtvrtek 16. 10. 2014 se v 8 hodin vybraní žáci naší školy shromáždili u budovy 2. stupně, odkud jsme odjížděli na dvoudenní badatelskou exkurzi do Krušných hor a Drážďan. Jeli jsme autobusem, ale nejdřív jsme museli vyzvednout ještě dvě školy - Zbůch a Letiny. První zastávka byla v tepelné elektrárně Tušimice, kde se mi moc líbily chladicí věže a turbíny. Zde jsme absolvovali přednášku, při níž nám řekli něco o elektrárně a dali nám bezpečnostní helmy a reflexní vesty. Bylo to tam velmi zajímavé. Po obědě v elektrárně jsme jeli do cínového dolu v Krupce. Vydali jsme do štoly Svatý Martin, při vstupu jsme dostali bezpečnostní helmy. Ale chybělo nám teplejší oblečení, byla tam docela velká zima. Povídání průvodce bylo zajímavé, ale dlouhé. Myslím si, že to ke konci začalo už všechny nudit J. Když jsme ze štoly vyšli a vrátili jsme helmy, mohli jsme si každý vzít jeden hezký kamínek. Po ukončení prohlídky vedla naše cesta do Jílového u Děčína na chatu Mír, ale cestou nás čekalo překvapení. Protože jsme jeli brzo, zastavili jsme se u pískovcových skal. Chvíli jsme se tam zdrželi, abychom se porozhlédli a udělali si nějaké fotky. Po příjezdu na chatu jsme se ubytovali, navečeřeli a strávili noc. Ubytování bylo v chatě a několika menších chatkách.

V pátek ráno po snídani jsme si sbalili věci a vyrazili směr Německo – Drážďany. Při prohlídce Drážďan z autobusu jsme měli možnost vidět továrnu WV, která byla naším hlavním cílem, dále jsme viděli parky, tržnici, fotbalový stadion Dynamo Drážďany a mnoho památek. Po prohlídce z autobusu následovala exkurze ve výrobním závodu VW limuzíny Phaeton. Budova je celá prosklená. Vyrábí se tam 20 vozů WV a 2 Betley denně, a to téměř celé ručně, což ale není u aut takové ceny a kvality nic zvláštního. Nejvíce se mi tam líbila místnost, kde byly vystaveny tři vozy VW - Touareg, Passat CC a Phaeton. Tyto vozy jsme měli možnost otestovat. Vše kromě startování bylo dovoleno. Bylo to tam opravdu HODNĚ zajímavé. Po odchodu ze závodu jsme šli na pěší prohlídku města a oběd. Prohlédli jsme si památky v historickém centru města. Pak už nás čekala jen cesta zpět, která se trochu protáhla. Oproti plánovanému příjezdu kolem 19. hodiny, jsme dorazili po 21. hodině. Byli jsme moc unaveni, ale byla to skvělá exkurze, strašně hezká. Byl to obrovský zážitek JJJ.

Filip, 5.B, a Bára, 6.C

 

Jednání Senátu 3. 10. 2014

 

Přítomni: Jakub Jílek a Matyáš Vaněk, 4.A, Daniel Noska a Aneta Váchalová, 4.B, Michal Žemlička, 4.C, Barbora Adamcová a Tereza Bílková, 5.A, Filip Umner a Viktorie Khásová, 5.B, Anna Bromová, 6.A, Julie Čepická, 6.B, Šimon Mertl a Dominik Mach, 6.C, Erika Hessová a Martina Vébrová, 7.A, Petr Hejhal a Adam Pokorný, 7.B, Sára Ženíšková, 8.A, Kristýna Flaksová a Ondřej Šlehofer, 9.B, Mgr. Jitka Netolická, Mgr. Naděžda Vlasáková a Mgr. Jaroslav Šedivý

 

1. Volba předsedy Senátu -  volby byly tajné a napínavé. Po velké bitvě se předsedkyní stala Erika Hessová a místopředsedou Adam Pokorný.

2. Úprava Jednacího řádu – Jednací řád byl rozšířen o další bod. Jednalo se o menší úpravu kvůli volbě předsedy, ten bude mít rozhodující slovo při remíze v hlasování.

3. Adopce na dálku – třída 7.B věnovala částku 244 Kč pro Resty, je to část její výhry ze soutěže Endorfin běh. Také se sestavil dvoučlenný tým z 1. stupně , který pro ni napíše dopis v češtině, a přeloží ho žáci 2. stupně.

4. Pouť na Kamínku – bylo připomenuto, že pouť se koná tuto sobotu 11.10. od 13 do 15 hodin odpoledne. Škola do této akce nasadila 3 stanoviště: chytání ryb, skládání puzzle a házení míčků na terč.

5. Návštěva z Reálné školy v Obertraublingu (Německo) – proběhne 3. – 5. 11., přijede 24 dětí a 4 učitelé; dozvěděli jsme se, jaký program se připravuje.

6. Akce Senátu – senátoři se rozdělili na 2 skupiny (první a druhý stupeň) a diskutovalo se o různých nápadech. Nakonec každý stupeň vynesl 2 návrhy, které byly schváleny v pracovní podobě: na 1. stupni spolupráce na halloweenu pro 3. ročník a sportovní akce, na 2. stupni vánoční soutěž v pečení perníčků (dlouhodobá) a v přípravě bramborového salátu v poslední předvánoční školní den.

7. Aréna:

- Filip Umner otevřel téma „zákaz gumovacích per“ – reagoval pan ředitel a paní zástupkyně: podvody s gumováním a opravou zápisů či s gumováním chyb v opravených a oznámkovaných prací spojené ve druhém případě s tím, že učitel nemůže podvod dokázat, se opakovaly, dokonce i na 1. stupni. Je to jediná rozumná možnost, jak tomu zamezit. Všichni chápou, že do ŽK nepíšou fixem, pentilkou, pastelkou, ač je mohou mít v penálu, tak také ne gumovacím perem. Argument, že rodiče „vyhodili peníze“ za nákup náplní a per, neobstojí. Je možné psát veškeré poznámky do sešitů, což je určitě více než 90% všeho, co žáci ve škole píšou. Netřeba vyvolávat paniku.

- Viktorie Khásová znovu otevřela téma hodnocení Endorfin běhu – reagovala paní učitelka Vlasáková. Částečně vysvětlila, nicméně je třeba, aby se hodnocením ještě jednou zabýval pan zástupce. Není vyloučeno, že dojde k opravě či změně pravidel pro příští rok.

Příští Senát se koná 7. 11. 2014.

Zapsal: Adam, 7.B

 

 
   

Hry v lese a bez počítače?!

Dne 11. října 2014 se uskutečnil 4. ročník pouti na Kamínku. My jako organizátoři jsme tam museli být o půl hodiny dříve, abychom připravili stanoviště, upravili okolí, aby se nikomu nic nestalo apod. Děti s rodiči začali chodit ve 13:00 hod. Na pouti bylo mnoho stanovišť. Bylo tam např. skládání puzzle, chytání rybiček, házení míčků apod. Dále tam byla myslivost. Děti se mohly kouknout na různé parohy, ryby a ptactvo. A když šly děti ještě dál, tak si mohly užít další stanoviště jako paintball, korálky, lezení po pavoučí síti. Děti si z pouti odnášely krásné výrobky, které si samy udělaly. Já jsem to taky zkoušela a řeknu vám, že neumím vyrobit srnku z kaštanů. Všichni se mi pak smáli, že je to žirafa. Až na tu mou srnku se letošní pouť na Kamínku velmi povedla.

1Sári, 8.A

 

 

Pojďte zpátky do pohádky

aneb Cesta pohádkovým lesem

Kdo tam byl, ví, a kdo nebyl, ať dobře čte a představuje si. Píšu jako účinkující a ne jako procházející.

Jelikož to byl můj první Pohádkový les, kde jsem hrál nějakou pohádkovou bytost, musím uznat, že to bylo úžasné, krásný zážitek, když jste ještě na stanovišti s lidmi, kteří mají smysl pro humor, tak máte krásně strávené dopoledne.

Jako obvykle byl Pohádkový les od devíti, a proto jsme museli být čtvrt hodinky předem na náměstí. Když odbili devátou, museli jsme se převlíkat do kostýmu. Jaké bytosti tam byly? Křemílek a Vochomůrka, Červená Karkulka, Jeníček a Mařenka, loupežníci (já a ještě 3 lidi), rodinka Simpsonů, dvouhlavý drak, motýl Emanuel a Maková panenka, vodník. Chvilku po deváté začali pouštět lidi. A jelikož jsem tam byl poprvé, vůbec jsem nevěděl, co mám dělat. Tak jsem začal krást zlobivé děti. Zpočátku mnoho lidí nebylo, ale najednou se jich objevovalo víc a víc. To už jsem nestíhal. Jakmile 1jsem jedno dítě ukradl, proběhlo mi jich asi deset najednou. Tak jsem se rozhodl strašit, to loupežníci také přece dělávali. Zalezl jsem vedle lávky do houští a strašil. To bylo nakonec mnohem lepší než nějaké kradení. Při vybafnutí jsem klidně vylekal i několik dospěláků. Tak to hezky plynulo a někdy jsem se i divil, že se rodiče bojí víc než děti. Tak za hoďku začaly chodit maminky s malými dětmi v kočárku. Samozřejmě že ty jsem lekat nemohl, takže jsem chodil s jinými postavičkami. Začal jsem děti chválit, jak jsou hezké atd. Ale víte, jak to bývá u malých dětí, promluvíte na ně mile, ale ony se stejně rozbrečí.

Ale stejně to bylo vážně dost dobré, a proto už se strašně těším na další Pohádkový les a doporučuju vám, kdo máte menšího bratra či sestru, přijďte se podívat.

Filip B., 8.A

 

Rozhovor s panem učitelem Jiřím Markem

Při hudební výchově jsme zjistili, že hrajete na kytaru a zpíváte. Jak jste se k tomu dostal? Rodiče byli muzikanti, máma zpívala, táta hrál v podstatě na cokoli a já jsem hrál od malička na bicí. Pak někdy v 7. nebo v 8. třídě jsme měli doma kytaru akustiku a jen tam tak ležela a mně to bylo líto, tak jsem si řekl, že bych mohl zkusit začít hrát. Tak mi táta ukázal pár akordů a pak už jsem se učil sám. Jakou kapelu máte nejraději? Těch kapel je spousta, ale asi poslední dobou, co jsem měl nejradši, je Nightwish. Jakého máte nejraději zpěváka nebo zpěvačku? Tak samozřejmě uznávám třeba Karla Gotta a taky možná Lucii Vondráčkovou, Lucii Bílou. Ale za nejlepší zpěvačku považuji právě zpěvačku z Nightwish, a to Tarju Turunen. Učíte pouze hudební výchovu, nebo i jiné předměty? No, učím skoro všechno. Jaký ročník máte nejraději? Tady jsem dostal nápovědu J. 6. ročník mám samozřejmě nejraději na hudební výchově, pokud zrovna moc nezlobí. Kolik let už tady pracujete? Já si to nepamatuju tak úplně přesně, ale myslím, že to je 7. nebo 8. rok. Baví vás vaše práce, nebo byste měl radši jinou? Baví mě, akorát někdy bych nejradši skončil ze dne na den, protože někdy ty děti zlobí až moc. J Čím jste chtěl být jako malý? Jako malý jsem chtěl být nejdřív popelářem, to se mi vždycky líbilo - jak kutáleli ty popelnice. A pak jsem chtěl být pohraničníkem. Jaká je vaše nejoblíbenější činnost? Moje nejoblíbenější činnost je gaučing. J Co děláte ve volném čase? Je toho spousta…hudbu, sport jakýkoli a zajímá mě historie. Máte nějaké koníčky? Tak to jsem teď v podstatě vyjmenoval, hudba, sport, historie, dobrý filmy mě baví, hlavně komedie, abych se zasmál. A jaký sport? Hrál jsem od malička fotbal, tenis si zahraju, badminton … Máte nějaký zlozvyk? Tak zlozvyků je spousta, teď jde o to, jestli se to bere jako zlozvyk nebo ne. Ale rád si zajdu na pivko, občas, když jsem nervózní, tak si koušu nehty, a jinak mě nic nenapadá. Jaké máte nejraději jídlo? Já mám všeobecně rád jídlo, takže se nedá říct, že bych měl nějaké extra oblíbené, ale takový dobrý smažáček s hranolkama a s tatarkou J. A jaké naopak rád nemáte? Tak třeba květák na mozeček, tak to fakt nemusím, a mlékovou polévku. Ble. J Jaké máte nejraději zvíře? Asi psy. A jakou máte nejraději barvu? Modrou a černou.

Dáša Brožková, Bára Čížková a Natálie Gawendová, 6.C

 

Klub Echo

Informace o Klubu Echo pro děti a mládež Diakonie Západ - Klub Echo doprovází a podporuje děti a mládež z Dobřan a okolí při řešení obtížných i každodenních situacích a zvyšuje jejich šance uspět i v dalším životě. Klub Echo je sociální služba zaměřující se především na preventivní práci, jako doplněk nabízí prostor pro vlastní realizaci dětí a mládeže. Více informací na facebooku KLUB ECHO nebo na stránkách www.diakoniezapad.cz.

Dne 16. 10. 2014 se u nás konala akce zvaná chodbovka. Šlo o to, že se o velké přestávce na chodbě před učebnou matematiky usadily dvě pracovnice z klubu Echo. Vzaly si za úkol oslovit nás tématem pomoc v nouzi. Napsali jsme na papírek, co nám pomáhá, když jsme naštvaní a nalepilo se to na dveře matematiky. Poté jsme si mohli vzít bonbonek a další ceny. Z průzkumu vyšlo, že např. 4x pomáhají cigarety, 3x hra League of Legends, dalším fotbal, florbal, někomu projít se a někomu kamarádi.

 

Nejenom o chodbovkách

(Rozhovor s Veronikou Kaletovou a Barborou Vladykovou z klubu Echo)

V čem budou spočívat akce na chodbách v naší škole? Budou to chodbové akce, 1zkráceně chodbovky, realizovaly jsme je už na dvou školách, takže se setkáváme s žáky na chodbě a máme pro ně připravený program, kdy nám poví, jestli mají zkušenosti s konkrétním tématem, nebo jak se s tím vypořádají a tak. Často se vztahují k nějakému mezinárodnímu dni nebo podobně. Třeba se musím pochlubit, že jsme měly úspěch, že jsme na těch dvou školách měly mezinárodní den nemocných a žáci základních a středních škol psali vzkazy nemocným dětem a z těch se udělala taková housenka, z které vznikla výzdoba. A ta akce bude probíhat celý den nebo jen po dobu vyučování? Ta akce bude probíhat tak, že vás ráno odchytíme na chodbě, rozdáme vám lístečky a ta hlavní akce se bude konat o velké přestávce a pak o 3. přestávce. A to jste na tuto akci jenom vy dvě? Ano. To to stíháte?  Zvládáme to. Máme to teď naplánované jednou za měsíc. A můžete nám prozradit témata, nebo ta jsou tajná? Rády bychom vás napínaly, ale to první bude Jak pomoci, když máme problémy. Moje záchranné lano. Co tam bude, to se nechte překvapit.  Škoda že to nebude místo vyučování. To asi ne, já myslím, že učitelé by tak nadšení nebyli. A budou se zapojovat jenom žáci, nebo i učitelé? Klidně i učitelé, u nás se také zapojovali učitelé. A můžete více popsat ten den? Tak vlastně poté, co rozdáme lístečky, se o velké přestávce usadíme u bufetu v prvním patře a můžou tam přijít žáci a zúčastnit se našeho programu. Bude se vše dít jen na chodbě, nepřesunete se do nějaké třídy či tělocvičny? Bude jen na chodbě, proto jsme to nazvaly chodbovky. A po velké přestávce to všechno skončí, nebo jak? Bude tam ještě prostor pro jednu přestávku a pak končí celý program. A nějaké závěry se z toho děti dozví? My necháváme informace o tom, jak to bylo, na nástěnce - o tom, co jsme udělali. Baví vás to? Ano. Jak vás vůbec napadlo, že uděláte zrovna tuto akci pro školy? Byly jsme ve školách jako krizoví interventi a napadlo nás, že nebudeme čekat, až děti přijdou za námi, tak jsme šly my za nimi. A jelikož se na vysokoškolských kolejích dělají chodbovice, aby se studenti poznali, tak jsme to udělaly taky. A ty školy, na které jezdíte, jsou školy, se kterými máte zkušenosti? Když jsme začínaly, tak byla to základní škola v Rokycanech, s tou jsme měly zkušenosti, a pak obchodní akademie v Plzni a s tou jsme zkušenosti neměly. V  Rokycanech jste získaly kuráž na tuto akci? Jo. Tato akce je celorepubliková nebo jenom regionální? Ne, je jenom pro školy v okolí. Byl to pilotní projekt. Máte vždycky před akcí obavy, bojíte se, jak se to vyklube? Obavy tam jsou, musíte žáky motivovat, aby přišli. Máte vždycky velkou účast? Většinou asi jo. Záleží, jaké je téma. Měly jsme téma, kdy byl mezinárodní den nevidomých, Život ve tmě, a to přišlo hodně lidí. Není to o tom, abychom jenom povídali, ale aby i děti pracovaly.  Plánujete udělat témata i na jiné dny než na den nevidomých? Ano, je spousta dnů. Tady je 2. stupeň, je to vlastně zacíleno jenom na 2. stupeň nebo i na 1.? Zatím jsme na 2. stupni, ale přemýšlíme i o 1. stupni.

Redakce

 

 

Po první chodbovce aneb První pomoc v krizi

Splnila tato akce vaše očekávání?  Myslím, že můžeme říct, že tato akce byla velmi úspěšná, jsme z toho nadšené a je tu spousta příspěvků, které tady zůstanou, až dokud se neodlepí. Byly jste spokojeny, že se se zapojilo hodně lidí? Měli jsme radost z toho, že se zapojilo hodně dětí. Jak často sem budete jezdit? Jednou měsíčně. Vždy první čtvrtek v měsíci budeme dělat nějakou podobnou akci. Mohla byste mi prozradit, jaké bude příští téma? Nechte se překvapit.

Kde je nízkoprahové centrum v Dobřanech? Klub Echo pro děti a mládež je uprostřed náměstí, hned vedle kostela, kde sídlí paní doktorka Šebestová, tak jsme nad ní.  A otevřeno máme od pondělí do čtvrtka. Tak nás přijďte navštívit. Jak dlouho pracujete v Klubu Echo? Já dva roky. Dříve jsem pracovala pro veřejnost a školy a pak jsem se přemístila do klubu, jsem tam od března. (Veronika) A já jsem tam už přes dva roky. (Barbora) Jak se vám v klubu Echo líbí a co byste chtěli změnit? Nám se tam líbí, doufáme, že se tam líbí i ostatním. Jediné, co bychom chtěly změnit, je to, že bychom rády poznaly nové tváře. Jinak asi nic. Přichází k vám hodně dětí? Je tam hodně dětí, některé se tam objeví je krátce, jiné zase chodí pořád, takže tam bývá dost lidí. A rády uvítáme nové tváře.

Adam, 7.B

 

 

Jako v pohádce

(Rozhovor s Janou Nagyovou - Arabelou J)

  

1Jana Nagyová se narodila 9. ledna 1959. Je bývalou slovenskou herečkou a nynější německou podnikatelkou. Jana Nagyová se proslavila zejména díky hlavní roli princezny Arabely v televizním seriálu Arabela z roku 1979 režiséra Václava Vorlíčka. Objevovala na televizní obrazovce od roku 1972 a diváci se s ní mohli setkávat do roku 1993. Od roku 1993 se už na televizních obrazovkách neukázala. My jsme se s ní setkali na tenisovém turnaji v rámci akce Fiftýn fest Dobřany 2014. Strávili jsme s ní část dopoledne a opravu stálo za to.

Dnes jste hrála tenis poprvé, ale vůbec to tak nevypadalo, šlo Vám to. Věnujete se i jiným sportům? Hraji golf. Golf je též míček. Tudíž říkám, že je dobré, že člověk už má vztah k míčku, tak nějak to umí hrát, ví, že musí ten míček trefit. Samozřejmě jsem se snažila, ono je to jiné, protože tenis se hraje shora a golf jde z boku a musíme trefit míček tedy zespodu. To by nebyl problém, problém je to běhání. Když jdu na golf, tak ujdu 12 km a nejsem zpocená. Tady jsem hrála 20 minut a těch pár minut mě zničilo. Takže je to na kondičku dobrý zátah. Ale mockrát děkuji za uznání. Hlavně že jsem měla nejhezčí oblečení. Dostala jsem ho od sponzora, neboť jsem nebyla připravená na hru, akorát jsem si s sebou vzala tenisky, ty nosím vždycky v kufru, neboť nikdy nevím ... Myslíte, že byste se tenisu mohla věnovat i dál? Chytlo Vás to? Věnovat - to nevím, ale určitě bych si, pokud budu mít příležitost, zahrála. Bavilo by mě to. Kondici potřebujete i při golfu. Když nemáte kondici, tak těch 12 km ujít a soustředit se, není sranda. Ono se říká, že je to sport pro staré lidi, ale to není pravda. Jak jste se ke golfu dostala? Golf jsem začala hrát, protože můj manžel též hrál, kolik mi mohlo být, víc jak 30 let, když jsem začala hrát, mezitím jsem měla samozřejmě pauzy, potom jsem měla operaci ramene, tudíž jsem zase celý rok nemohla hrát. Dneska hraji, ale zase opatrněji, protože přece jenom vím, že to rameno bylo poškozené, tak se bojím s tou rukou udělat moc velké pohyby, protože mám strach. Jsem opatrnější, ale hraní mi dělá dobře, protože jinak bych se nedonutila na 4 nebo 5 hodin jít na procházku. Když jdu ven, tak za hodinu jsem zpět. Prošla jsem se a hotovo. Na golfu jsem nucená, protože když hraji 18 jamek, tak tam ty hodiny strávím. Věnuje se golfu celá rodina? Ano, hraje i moje dcera, které je 12 let, takže je to vynikající, že když jedeme na dovolenou, můžeme hrát společně. Když jsem doma, jeden den hraje manžel Seniorengolf, potom hraje s muži golf, potom hraje s námi golf, já zase hraji s dámami golf, holka chodí na trénink s mladistvými, ta chodí dokonce 3x do týdne na trénink, mezitím ještě hraje. Nejhorší jsem samozřejmě já. Táta je dobrý, holka začíná být dobrá, no a já hraji ne proto, abych vyhrávala, ale proto, že mi to dělá radost. 1Kromě toho ráda jezdím na kole, bydlíme ve městě Düsseldorf, kde máme cyklostezky, krásně udělané po celém městě, tudíž není problém dostat se do města na kole, za 10-15 minut jsem ve městě. Kromě toho v zimě lyžuji, takže se dá říct, že sportovně v mém věku jsem ještě dost aktivní. Vypadáte výborně! Dočetli jsme se, že obchodujete s kosmetikou, a jelikož jste velmi krásná, tak které kosmetické přípravky potřebujete? S kosmetikou už neobchoduji, obchodovala jsem, když jsem žila v Praze. Z Prahy jsem odešla v roce 1998, tehdy jsem měla zastoupení kosmetických značek, jako je KENZO, BULGARI, JUVENA, když jsem odešla, tak jsem tu svoji firmu prodala. Ale jsem velký nadšenec kosmetiky. Zjistila jsem, že nezáleží na značce nebo na ceně produktu, ale záleží na tom, z čeho se ten produkt skládá. Čemu se dnes věnujete, když to není kosmetika? Dnes prodávám medovníčky. Prodeji perníčků, ručně malovaných krásných perníčků, které nechávám dělat na Slovensku a na Moravě, se věnuje pět let. A prodávám je v Německu. Jste Slovenka, žijete v Německu. Jsem Slovenka s českým pasem a žiji v Německu. To jste asi překonávala jazykové bariéry? Německy jsem se naučila, protože jsem byla donucená, když jsem se zamilovala do Němce, on slovensky ani česky neuměl, takže jsem se německy naučila já a hlavně jsem se hodně naučila, když jsem přišla do Německa. Žiji tam už 27 let. Slovensky jsem zase nezapomněla, protože jsem se snažila i dětem tuto moji řeč dát a i ji naučit. Všechny tři ji umí, i když ne tak dobře, ale umí. Česky jsem se učila, už když jsem tehdy jako herečka v Čechách pracovala. Samozřejmě jsem mluvila česky se slovenským přízvukem. Potom jsem žila v Praze 7 let. Kdybychom se vrátili do doby, kdy jste hrála Arabelu, jak na tu dobu vzpomínáte? To je strašně těžké vrátit se do období, které je už 30 let zpátky. Bylo to krásné. Detaily už se ztratily, ale jedno vím. Arabela se mi stala osudnou a vím, že jsem za celou dobu svojí kariéry (začala jsem hrát ve svých třinácti letech) a za 20 let mojí kariéry jsem odehrála hodně pěkných inscenací, hodně pěkných filmů, a lidé si mě pořád budou spojovat s Arabelou. Vím, že zemřu jako Arabela, i s tím jsem se smířila. Co jste vystudovala? Nikdy jsem herectví nestudovala. Vystudovala jsem operní zpěv a klavír. Dostala jsem angažmá v divadle. Bylo to nádherné období a myslím, že každá jiná holka by byla též šťastná, kdyby mohla zažít rok takové práce, jako jsem zažila tehdy já. Když jste hrála Arabelu, byla jste dabována. Kým? Dabovala mě Libuška Šafránková. Bylo to hodně nezvyklé? Ne tak úplně, už tehdy jsem dabovala různé zahraniční filmy, takže jsem byla zvyklá, že hlasy se mění. Myslím, že nakonec ten Libuščin hlas není až tak odlišný od mého a hodí se na tu roli a k mojí tváři. Zrovna tak já jsem potom Libušku Šafránkovou dabovala ve slovenském filmu, ona tam hrála princeznu a já jsem ji nadabovala ve slovenském jazyce. Takže jsme si to vyměnily. A co bylo odmalička Vaší prioritou, co jste chtěla v životě dokázat, dělat? Pokud si pamatuji, moje maminka vždycky říká, že jsem strašně chtěla být krasobruslařka. Já jsem byla hrozně nadšená krasobruslením a prostě to byl můj sen, že budu krasobruslařka. Ale narodila jsem se na jihu Slovenska, kde žádný stadion nebyl, akorát močály a ty když v zimě zamrzly, tak jsem vyrazila bruslit s brusličkami, které se připevnily na boty, ale to bylo úplně na prd, protože stále jen padaly, a to bylo hrozné. A já jsem tolik toužila mít takové ty krásné brusle, ty bílé, ty nádherné. Pak jsme se přestěhovali, to mi bylo 10 let, do Bratislavy, tam stadion byl. První, co jsem dostala, byly brusle. Tak jsem mohla jít na stadion, jenže trenérka říkala, že jako 10-11letá je vlastně už pozdě začínat, protože 14-15letí už vlastně bruslili. Takže jsem byla dost smutná, že jsem se musela vzdát svého snu, že se ze mě stane krasobruslařka. Měla jsem to štěstí, že jsem se dostala do dramatického kroužku. A tak jsem se vlastně dostala potom k televizi a k filmu. Můj první kompars jsem hrála s Marošem Kramárom, kterého určitě znáte. A od této doby jsem si pohrávala s myšlenkou, že by bylo krásné, kdybych se mohla stát herečkou. A proč jste tedy skončila? Protože jsem se provdala do zahraničí, do Německa, za časů, kdy ještě Československo bylo bohužel Československo a nemohli jsme odejít tak jako dneska. Takže jsem se musela rozhodnout, buď tedy kariéru, nebo manželství a děti. Bylo mi 27 let, byla tady kariéra v divadle, kariéra ve filmu, ale vzdala jsem se toho všeho. Ale ještě mezitím jsem se vždycky vrátila domů, ještě jsem dabovala, hrála, ale už jen tak sem a tam. Roky uběhly a dneska jsem žena v domácnosti. Ale nenudím se. A co to krasobruslení? Chodím, chodím -  v zimě s mojí dcerou, které je 12 let, chodíme si zabruslit, dokonce jsem si koupila i boty vlastní.  A máte někdy náladu pustit si Arabelu, abyste zavzpomínala? Ne, vůbec. Mám ji doma, máme ji i v němčině, protože vyšla na DVD v německém jazyce, 1v německé verzi, ale abych se stále na sebe dívala, jak jsem vypadala, anebo jak jsem hrála? Pořád bych byla kritická, hledala bych chyby. A dcera se nekouká? Moje dcera sice ví o tom, že jsem byla herečka, ale ona má k tomu tak strašně daleko. Celá vaše rodina sportuje a co zdravá výživa? To je pro mě velmi důležitá část, protože si myslím, že veškeré nemoci, které máme, právě začínají u stravování. Když se nezdravě stravujeme a nepohybujeme se, tak … Protože chci dlouho žít a chci být dlouho zdravá, tak hlídám stravu celé naší rodině. J Kde žijí Vaše děti? Dcera žije ve Vídni, kluk žije také v Německu, ale na ostrově u Dánska, u hranic s Dánskem, a Žofka žije s námi. Žofka touží jít studovat do Ameriky, takže ta půjde také za chvíli pryč. Myslíte si teď, když děláte ty perníčky, že už nic jiného nezačnete dělat? Všechno to je práce, to jsou perníčky, svíce, velikonoční malovaná vajíčka, teď jsem si přibrala ručně dělané panenky, ušité, malá prasátka, skřítky na Vánoce,  všechno, co je ruční práce, všechno, co má něco společného s uměním. To je mi hrozně blízké. A tím vlastně prezentuji naše výrobky v zahraničí a hodně lidí to kvituje, že tu naši republiku dokáži i v zahraničí nějakým způsobem reprezentovat anebo ukázat, že tu máme kvalitní lidi, kvalitní ženy, které dokážou dělat krásné výrobky. Při různých příležitostech tyto výrobky prodávám. Jinak si je lidé objednávají přes internet. Jak jste se dostala ke zpívání? Zpívat jsem se vlastně učila už odmalička, celá rodina zpívá. My jsme se hrozně rádi bavili, vždycky jsme oslavovali narozeniny, jmeniny, zpívalo se u nás, hrálo se, otec hrál na akordeon, na housličky, tancujeme též všichni, já jsem se učila hrát na klavír, zpěv. A co vaše děti? Starší dcera a syn nemají ani s hudbou, ani zpěvem nic společného. A zase ta nejmenší ta zdědila umělecké vlohy, sice není herečka, ale hraje na housle, maluje krásné obrazy, je umělecky nadaná. Co vám mám zazpívat? A Jana Nagyová se pustila do zpěvu: Keby som bola princezna Arabela, nič by som doma pomáhať nemusela. - Poznáte to?

Ptali se Filip, Maruška, Kačka, Oli; přepsala Míša, 6.C

 

Redakce časopisu Epocha – rozhovor s Janem Zelenkou (pokračování z č. 1/2014/15)

 

Co vás bavilo na práci ve sportovním deníku? Vzhledem k tomu, že jsem měl na starost českou ligu s reprezentací, tak mě to bavilo. Hlavně jsem se mohl seznámit s hráči po osobní stránce a nahlédnout do zákulisí, kam normální člověk nesmí. Dělal jste rozhovory? Ano, s trenéry, fotbalisty i manažery. Který vám přišel tak nejvíce sympatický? Nejsympatičtější je Petr Čech z fotbalistů, jinak spíše podprůměr a z trenérů byl hodně vtipný Karel Brückner anebo Petr Uličný, Petr Švancara, fotbalista z Příbrami, taky odpovídá dobře. Jsou bezprostřední, mají chytré odpovědi, stejně jako Ladislav Škorpion, trenér. Hrozné odpovědi, co si pamatuji, měl Zdeněk Pospěch, Rosický taky nebyl úplně nejlepší, výmluvný, co se týče odpovědí. Také záleží, jak toho člověka nabudíte otázkami, nebo zda ho naštvete. A co vás bavilo víc? Pracovat v jednom odvětví, být pořád venku, anebo být doma a pracovat na počítači? Všechno má něco do sebe. Ve sportu jsem byl každý den v terénu, dělal jsem rozhovory, byl na stadionech. Tady je zase práce, která obsahuje spoustu odvětví, zabýváme se dějinami, zeměpisem, vědou, lékařstvím. Myslím, že tady jsem se našel víc, ale ten sport pořád sleduji. Když hrála třeba česká reprezentace někde venku, dostával jste peníze na letenky? To je dobrá otázka, samozřejmě náklady platí zaměstnavatel, párkrát se mi stalo, že jsem byl pozvaný nějakou firmou nebo reprezentací, a to tam letí novináři zadarmo, něco jako benefit. Jak dlouho už vykonáváte práci zástupce šéfredaktorky? Zástupcem šéfredaktorky jsem necelý rok, ale v Epoše jsem asi 3 a půl roku. Co je na takové práci nejtěžší? Nejtěžší je vymýšlet nová témata. Co se potom objeví v Epoše, protože ta je na trhu už 9 let, tak abychom se neopakovali. Vyšlo asi 230 čísel. Takže neopakovat se v textech a vymýšlet nová témata, to je to nejtěžší. Co nejvíce nemáte rád na této práci? To se nedá říct, protože mě tato práce baví. Jediné, co mě nebaví, je sedět tady v létě, kdy je 35°C ve stínu. To mozek vůbec nepracuje. Jak jste se k této práci dostal. Byl to váš sen už od dětství? To vůbec ne, já jsem původně chtěl být policajt, tak jsem se hlásil na policejní akademii, kam jsem se nedostal, protože tam se hlásilo nějakých 1500 lidí a bralo se jen 90. Tak jsem to teda zkusil na publicistiku, tam jsem se dostal a nějak v prvním ročníku mě to chytlo a začal jsem psát do novin externě. Bavilo mě to víc a víc, až jsem potom hned nastoupil. Na jakou vysokou školu jste šel? Byla to Vyšší odborná škola publicistiky v Praze. Stalo se vám, že se nepovedlo shromáždit všechny články a Epocha prostě nevyšla? Nikdy, nikdy. To by byl velký průšvih. Pro jaké noviny jste pracoval? Regionální deníky. Plzeňský deník. Měl jste nějaký konkrétní důvod, proč jste opustil noviny? Ano, měl, nás tam bylo 14 a vedení se rozhodlo propustit 9 lidí. Já jsem byl mezi nimi. A kdyby vás nepropustili, odešel byste stejně? Nevím, možná bych tam byl do dnešní doby. Kdyby se vám naskytla možnost dělat něco jiného, třeba být policista, odešel byste? Dnes už ani ne, jsem spokojený a ta práce mě naplňuje, je zajímavá. Každý má svůj styl psaní, i vy se držíte toho svého stylu, nebo taky sbíráte zkušenosti, zkoušíte psát jinak? Člověk nemůže psát jedním stylem, to se prostě vyvíjí. Vyvíjí se i myšlení a styl psaní. Já si pamatuju, když jsem tu byl zhruba 2 roky, že mi psala nějaká čtenářka, že se jí strašně líbil jeden krimi příběh, který jsem naspal. Vyměnili jsme si několik mailů a z té komunikace vyšlo, že si myslela, že mi je asi 50, jsem šedivý, starý chlap. J  Osobně si myslím, že se mladý člověk může opravdu vypsat, samozřejmě se nikdo nerodí jak Hemingway. Osobně prosazuji modernější styl.

Otázky redaktoři, přepsal Adam, 7.B

 

 

Snímky k článku Filipa Umnera Voda pro Radost (str. 5)

  

Pohltily celý svět!

Gumičky Loom Bands se staly celosvětovým hitem! Tyto gumičky sem přicestovaly až z USA, kde se takřka ze dne na den staly neskutečnou senzací. Skoro všem domovům teď vládnou barevné gumičky Loom. Z gumiček se nedají plést jen náramky, ale i zvířátka, obaly na telefon, anebo různé ozdoby,… Gumičkuje dokonce i princ William a jeho žena Kate. Náramky nosí i členové kapely One Direction.

Gumičky jsou malé, pružné a jsou k dostání v mnoha různých barvách. Základní styl je označován jako rybí ocas. Ten můžete udělat třeba jen na prstech, tužkách nebo na malých speciálních plastových držácích, které vypadají jako malý prak. Na těžší způsoby se používá plastový tkalcovský stav Rainbow Loom. Na něm se ale nedělají jen náramky, ale i zvířátka (myš, krokodýl, hroch, ...), ozdoby, či již zmiňovaný obal na telefon. Stylů na pletení náramků je opravdu mnoho.     Bohužel se našly náhražky opravdových gumiček LoomBands, ve kterých se našly ftaláty (nebezpečné látky způsobující rakovinu). I přes tuto aféru si myslím, že nás to od gumičkování neodradí.J

S gumičkami si začal pohrávat 45letý Cheong Choon z Malajsie, dnes žijící ve Spojených státech. Před třemi lety pozoroval své dcery Teresu (16) a Michelle (13), jak si dělají náramky z gumiček. Chtěl se přidat, ale jeho nešikovné prsty to nezvládly. Proto si udělal z kusu dřeva malý stav, aby dcerám stačil. Inspirován tímto provizorním pomocníkem vyvinul jeho plastovou verzi a nechal si ji patentovat. Za rodinné úspory si ho pak nechal levně vyrobit v Číně. Nechal gumičky vyrábět a prodávat po celém světě. Díky tomu si vydělal už 2,5 miliardy korun. Děti v britské mateřské škole se rozhodly udělat náramek tak dlouhý, aby se zapsaly do Guinnesovy knihy rekordů. Už nyní mají náramek dlouhý jako výška Mount Everestu, schválně – víte jak vysoký je?! Dokonce byly vytvořeny „gumičkové“ šaty.

A co vy, také jste propadli gumičkám? Kolik času u nich strávíte? Máte nějaké oblíbené výrobky? Určitě se vás brzy zeptáme. J

 

Vozembach jede na výlet

Sotva jsme v září usedli do školních lavic, bylo nám oznámeno vedením ZUŠ J. S. Bacha, že se chystá ve dnech 1. 10. - 5. 10. 2014 workshop folklórních muzik na Moravě.

A je to tady! Netrpělivě čekáme na nádraží a už nám přijíždí vlak na druhou kolej. Čeká nás sedmihodinová daleká cesta, ale nám to nevadí. Bylo nás 20, a proto jsme zasedli mnoho míst ve vlaku. Náš pětidenní program byl opravdu nabitý. Každý den jsme chodili na nějaké výlety. Jednou jsme byli ve skanzenu, podruhé v archeologickém skanzenu atd. Zkoušky byly dlouhé. Ráno vstát, potom snídaně a zkoušky, zkoušky, zkoušky, kde se hrálo a zpívalo. Vystupovali jsme třikrát. Všechna vystoupení se mi líbila.

Všichni jsme si soustředění užili a navíc jsme poznali spoustu nových kamarádů. V neděli jsme se vraceli unavení půlnočním vlakem. Na nádraží už čekali rodiče, kteří si však na vyprávění museli počkat do druhého dne.

Adél, 6.C

Dýně a duchové

  Halloween je lidový svátek, který začíná 31. října a končí 1. listopadu k ránu, den před svátkem všech svatých (Dušičky). Tato noc symbolizuje propojení světa živých se světem mrtvých. Typickou věcí pro Halloween je dlabání a vyřezávání dýní a to, že se děti převlékají do různých kostýmů a chodí od domu k domu a koledují o sladkosti. V České republice se nekoleduje, koleduje se v USA, Kanadě, Velké Británii, Irsku, Austrálii, na Novém Zélandu aj. Tradičními znaky Halloweenu jsou dýně, čarodějky, duchové, černé kočky, košťata, oheň, příšery, kostlivci atd. Barvy černá a oranžová. Mnoho halloweenských symbolů je založeno na tradičním pohanském vnímání jejich spojení s čarodějnictvím. V České republice se tento svátek moc neslaví, i když jsou obchody plné všemožných výrobků, které nám halloweenský svátek připomínají J.

Barča a Adél, 6.C

 

Domluva s hrozivým vlkem

        1    Dne 4. října má svátek František. Roku 1222 4. 10. zemřel františkánský mnich sv. František z Assisi, který pečoval o opuštěná, nemocná a týraná zvířata. A právě proto se na tento den stanovil Mezinárodní den zvířat. Podle četných legend totiž svatý František žijící v chudobě a svobodě kázal zvířatům a ta ho ráda poslouchala. Podle jiné legendy se František dokázal domluvit s hrozivým vlkem, který ohrožoval vesnici. Mezinárodní den zvířat chce připomenout, jak důležité je rozumět řeči zvířat, jejich životu a potřebám.

                Říká se, že pes je nejlepším přítelem člověka. Rozhodně tomu tak je. Pokud totiž dáte pejskovi lásku, je schopen ji několikanásobně vracet. Svému pánovi je často úplně oddán. Někdy tolik, že jeho eventuální ztrátu ani nepřežije. Už tento fakt by měl být důvodem k tomu, abychom i my neustále dokazovali, jak své čtyřnohé mazlíčky opravdu milujeme. Mezinárodní den zvířat by se měl slavit každý den. Je to ale den, který můžeme využít i k tomu, abychom udělali nějaký zvlášť dobrý skutek. Například, že navštívíme útulek a dáme opuštěným zvířátkům stravu, nebo finanční prostředky tolik potřebné k veterinární péči.

                Pokud máte doma mazlíčka, kterého zbožňujete, je tohle samozřejmostí. Proto nezapomeňte na své zvířecí mazlíčky. Pohlaďte je, věnujte jim čas, vyrazte na dlouhou procházku, hrajte si s nimi a dejte jim najevo svou lásku. Nesčetněkrát vám bude vrácena.

Naty, 6.C

1

I morče může být přítel člověka​

Morčata pochází z Jižní Ameriky. Původ je odvozován od divokého morčete žijícího v Andách. Původně bylo domestikováno Inky pro maso, a to již 1000 – 500 let před naším letopočtem. Když Jižní Ameriku na počátku 16. století objevili Španělé, setkali se s těmito zvířátky jak v domech zdejších obyvatel, tak okolo nich. Zvířátka byla poměrně ochočena. Nikde není uvedeno, kdy přesně se morčata dostala do Evropy. Zprávy o tom si protiřečí, některé tvrdí, že první morčata si s sebou přivezli už na počátku 16. století Španělé, jiné uvádějí, že je do Evropy dovezli až mnohem později angličtí mořeplavci. V každém případě je jisté, že se tato zvířátka chovala v různých zemích Evropy už na počátku 18. století. Pro maso se v Evropě morčata nevyužívala, většina se dostala do laboratoří, anebo se stala oblíbeným domácím zvířetem pro děti.

Na chov morčat se soustředili především Angličané. V Anglii byly už v 19. století pořádány výstavy, kde se hodnotil vzhled morčat.

Morčata jsou nejčastěji chovanými hlodavci. Péče o ně není těžká, ale musí se dbát na to, aby měli čisté prostředí. Stejně jako při chovu jiných domácích mazlíčků je potřeba zajistit zvířeti vhodné podmínky a věnovat mu dostatek času. Vhodné obydlí pro jedno morče je klec o ploše minimálně 80×50 cm a výšce 35–40 cm. Potrava u morčat je také velmi důležitá. Morčatům se obvykle podávají speciální granule nebo mrkev, okurky, papriky, a hroznové víno. Morče sní skoro vše ze zeleniny i ovoce. Morče si také musí brousit své zuby. Nejčastěji o tvrdý chleba, co se jim podává. Já si myslím, že morče má nejraději mrkev, je chutná a sladká, a to jim chutná. Nejdůležitější položkou je seno. Seno je hlavní zdroj vlákniny. Při krmení senem musí mít morče také neustálý přístup k pitné vodě. Seno by mělo být dostatečně hrubé, nejlépe sečené kosou (domácí sekačkou není vhodné, je moc jemné). Také je důležité, aby bylo v pořádku (suché, zelené a bezprašné). Nejvhodnější je luční nebo horské seno, protože obsahuje různé druhy lučních trav a bylin. Morčata ovládají celou škálu zvuků a jiných prostředků k vyjádření svých pocitů, např. kvíkání, bublání, cvakání zubů, zpívání, účelové pískání, aj. Až si morče dáte do pokojíčku, určitě vás bude nějaký zvuk stále „rušit“.

Doma morčata mám a neměnila bych.

Míša, 6.C

 

Podlavičník - časopis pro lidi školou povinné, začátečníky i pokročilé. Vydává Základní škola v Dobřanech, okres Plzeň – jih, tř. 1. máje 618,  PSČ  334  41, tel. 377 970 467, e-mail: jaroslav.sedivy@zs.dobrany.indos.cz. Žákovská redakce: Redakční kroužek pod vedením Mgr. Michaela Hlaváčové: 6.C: Dagmar Brožková, Bára Čížková, Natálie Gawendová, Adéla Nekolová, Linda Rohrhoferová, Michaela Schlehoferová; 7.A: Martin Kops, Viliam Smola; 7.B: Adam Pokorný; 8.A: Filip Brada, Vojtěch Kordík, Sára Ženíšková; 8.B: Ctirad Kučera, Michal Hrubý (ilustrátor). Redakční kroužek pod vedením Mgr. Aleny Formánkové: 4.A: Aleš Duchek, Tereza Jandová, Melisa Tomášková; 5.B: Lukáš Gittler, Michal Novák, Filip Umner, Ivana Zrůstková; 5.C: Petra Markusová, Terezie Protivová. ePodlavičník -  internetová verze na www.zsdobrany.cz  Mgr. Jana Fialová.  Editace: Mgr. Jaroslav Šedivý a Mgr. Alena Formánková. Časopis tiskne a sponzorsky podporuje: Prima Press s.r.o., Borská 44, 316 00 Plzeň. Časopis č.2/14/15 předán k tisku 26.10.2014. Veškeré příspěvky, dotazy, soutěžní lístky a inzeráty předávejte redaktorům